Když jsem byla malá, byla jsem dost materialistická potvůrka. Hodně jsem se vztekala, když věci nebyly podle mého. Třeba když bylo kolo jinak barevné, nežli to v mé mysli vysněné, nebo když Ježíšek zapomněl na panenku s poníkem. Pak se stalo hodně špatnýho. Spadlo hodně domečků z karet. A tak jsem začala hodně číst. Míň mluvit. Víc naslouchat. Pozorovat svět a druhý. Víc přemýšlet nad tím, co je to hezký. Co je důležitý. Podstatný. A vlastně došla k tomu, že je úplně jedno, jestli to kolo bylo/je/bude růžový, a vůbec jestli byla/je/bude pod stromečkem nějaká panenka (jakákoliv – třeba i ta s poníkem). Nebudu lhát. Je to hezký. Všechno to, co si „přejeme“. Ty kola, panenky. Všechny ty věci. Ale nezapomínejme na to, že to jsou stále jen věci. Zamysleme se nad tím, co si doopravdy přejeme – a přejme si, společně. U dnešního psaní mi teče slza. Jsem šťastná a ani nevím, komu vděčím za to, že se mám dneska za kým vracet. Že mě přijala úplně cizí rodina. Že máme hned čtvery Vánoce – v jeden den, to je skvělý. Taky, že mám kluka, kterej je někdy dost na zabití, ale má mě rád (a já jeho), a není už on a já, ale jsme my. Jsem vděčná za to, že máme dost jídla, pití. Že jsme zdraví. A že i když není nejlíp, držíme spolu. Užijte si dnešní den. Hlavně, ať jste všichni zdraví, šťastní, zamilovaní a milovaní. A moc spokojení. A ať už dneska pod stromečkem najdeme cokoliv, nezapomínejme, že to nejdůležitější už dávno máme.

Krásné Vánoce.

S láskou, xx.

za to všechno, co mám i nemám