Krásný pozdní večer,

jsem neskutečně zvědavá, co dalšího přinese nadcházející týden. Ty poslední totiž byly dost „v odstínu šedi“ náročné. Ale – všechno zlý je k nečemu dobrý.

Pár spádů a akcí v mé dosavadní práci způsobilo i pár reakcí, a tak jsem zvědavá, jakým směrem se můj osud začne ubírat. Nemám k tomu zatím co napsat, protože ani hlava zatím nemá jasno , jak se věci bodou mít.

Přemýšlím teď nad tím, jak relativní je vlastně čas. Někdy je den tak krátký, že sotva z peřin vylezeme, zase se do nich chumláme, a někdy se to všechno tak šíleně táhne. Ale díky za to. Kdysi jsem si přála, aby měl den 48 hodin a já toho stihla mnohem víc. Ale jsem vděčná za to, jak to je. Správně. Čím jsem starší, tím nad časem a jeho omezeným limitem polemizuju častěji. Máte to taky tak?

V minulém týdnu se toho událo tolik. A v březnu nás toho tak moc čeká. Děsně moc se těším na všechny stanovené milníky, cestování, schůzky a pochůzky, nový podnikatelský směry a záměry, nový příležitosti, večeře, Berlín, Francii a Františka a na spoustu dalšího.

Třikrát díky budu nyní držet trošku pod pokličkou (aka under development, haha). Ráda bych se tomuto projektu věnovala stále stejně (nebo spíš více, haha), ale někdy je potřeba ubrat, aby bylo možné se zase pořádně rozjet. A tak, stále tu budu. 1x týdně. S jedním nejzásadnějším díkem z tří úhlů pohledu a taky krátkou úvahou.

Mějte krásné pondělí, a ať čas utíká nebo se táhne, buďme za něj vděční.

za čas, který je tak moc relativní

za stopku, protože někdy je potřeba ubrat, aby bylo možné se zase pořádně rozjet

za osud a za to, že věci jsou, tak jak jsou