Krásno úterní ráno,

doufám, že jste včera měli příjemnější den nežli já.

Brzy ráno jsem se totiž vydala na trasu směrem na Brno. Kvůli nehodě, která se v neděli večer stala, byla ale uzavřená část D1, a i když jsem se kolonám snažila vyhnout, nakonec jsem v jedné nehnutě stála něco přes hodinu. Nějakým zázrakem se mi potom podařilo vymotat a nakonec jsem po okreskách dokodrcala zpět do Prahy. Chvilkama mi připadalo, jestli se ale lidi nezbláznili, hlavně když začali zmatkovat a vyšilovat – aby někde byli na čas, aby něco stihli – a včetně kamionů začali jezdit v protisměru či po chodníku.

Nemám tyhle stresové situace ráda a včerejší zážitek byl zase jedním z výstupů z mojí komfortní zóny – ačkoliv se to někomu může zdát jako banalita.

Vždycky si v tyto dny, kdy je situace na silnici ne úplně příjemná, uvědomuji, že spěchat a dělat blbosti – je sama o sobě jedna velká blbost – a že je potřeba být extrémně opatrný.

Ještě teď mi z celé té situace není vůbec dobře, hlavně když mám puštěné zprávy a poslouchám, co se vlastně v noci dělo.

Určitě znáte pořekadlo – dvakrát měř, jednou řež – a co se řízení týká, mám ho vždy na paměti.

Budťe na sebe prosím opatrní.

za dnešní návrat domů

za dlaně, ze kterých lze přečíst, že trénink stál za to

za dětskou radost z tužky
radost asi takovou, jakou jsem naposledy měla v 1. třídě, haha