Včerejší den byl strašně fajn. Všude samá radost. 🙂

Dnes se zase chystám k doktoru. Uff. Né že by se mi chtělo, ale je to zase krok vpřed. Snad k lepšímu. Doufám, že kontrola bude bez problémů a brzy zase budu moct naplno žít. Z okénka upřímnosti – cítím už vyčerpání a únavu. Snažím se být pozitivní, nebrat si to tolik, ale těch omezení je sakra moc a už mi to celé připadá jako věčnost. Smekám před všemi, kteří nemají možnost vidět a přesto žijí plnohodnotný život. Nechápu to. Moje stavy se už měsíc ve vlnách zlepšují a zhoršují a psychice to dává zabrat. Taky mám už občas vnitřní pocit, že už i okolí musí můj problém otravovat. Častokrát podléhám pocitům viny, že někomu svým nekončícím problémem narušuji život, ale snažím se těmhle černějším myšlenkám nepodléhat. I když je to těžký.

Akorát máme večer a právě jsme dokoukali zajímavej dokument nejenom o pomíjivém vlivu sociálních sítí. Pokud jste nezachytili kauzu okolo Fyre Festivalu, určitě se na dokument podívejte. Snímek je fakt skvěle zpracovaný, a díky reálným výslechům a skvěle zachycené časové ose Vás vtáhne do děje.

Pokud jste tuto kauzu nezaznamenali, něco o ní si můžete přečíst třeba ve Forbesu – tady.

za další den strávený v čekárně, i když už trošku sarkasticky

za moji radost, když mají radost

za jejich radost, když mám radost