Přemýšlela jsem dnes nad tím, že až jednou budeme odcházet (a ačkoliv chceme nebo ne, jednou se to stane), nebude vlastně záležet na ničem jiným, než na mezilidských vztazích. To, jakou školu jsme navštěvovali, jestli víc pracovali nebo cestovali, kolika jazyky mluvili, jak hezky vybavený byt měli, anebo jaký účes či oblečení nosili, bude vlastně úplně nepodstatný a jedno. Došla jsem k tomu, že jediný, na čem záleží a bude, je to, jak jsme se při tom všem k sobě (a k sobě navzájem) chovali. Jakýmu vzorci chování jsme se naučili. S jakou pokorou a tolerancí jsme k sobě přistupovali. V jedný knížce jsem četla, že vzpomínky nejsou tolik o věcech, jako spíš o pocitech. Když vzpomínáme, nevybavujeme si specifický věci, ale kombinace toho, jak jsme se v danou chvíli cítili. Byli jsme šťastní? Spokojení? 2020 začínám novou knížkou. Je jedno jakou. Ale je mi dobře. Sedím v křesle. Přikrytá plédem. Jak to mám nejradši. Svítí svíčka. Piju čaj. A i když nevím, co mě čeká, těším se na nových 365. Tak dnes pravou!

za nových 365 a šťastný 1/365

za mezilidské vztahy

za dny, kdy je trochu prázdno, protože nemůže být vždy plno