Hezký večer,

dnes je 17. listopadu a myslím, že téměř každý z nás svým způsobem slaví 30 let svobody. My jsme tento rok ani nevyšli do ulic a zůstali jsme doma. Ani si neumíte představit, jak moc smutná z toho jsem a jak moc mě to mrzí. Tradičně chodíme na Albertov, Národku (kde to spojíme s obědem) a pak pokračujeme na Václavák. Bohužel ale stále ještě kapu kapky a dost blbě vidím, takže jsem zvážila všechna pro a proti a potom, co mě dnes oči začaly zase zlobit, a venku je poměrně dost lidí, jsem zůstala raději doma. Ale jsem vděčná, vůbec za to, že můžu, že mám možnost volby, a v tyto dny si extrémně vážím třeba i toho, že jsem schopná situaci venku živě sledovat v televizi.

Myslím, že si nikdy nedovedu představit, jaká byla situace před 30 lety. Jsem dítě svobody a narodila jsem v roce 94 – už za prezidenta Havla, ale z vyprávění – třeba jak byl mé rodině zabaven statek a hospodářství, jak byl tatítek mé prababičky 2x vězněn za nesouhlas s režimem, co vše musela moje rodina obětovat, ale samozřejmě také z literatury a dokumentů, jsem si na to všechno udělala určitý – svůj – názor. Neberu dnešní situaci jako něco samozřejmého. Ačkoliv mi dnes moje zdravotní situace nedovolí svíčku zapálit na Národní, zapaluji pár světýlek doma, za všechny, díky kterým mohu dnes svododně volit, mluvit a psát o různých věcech. Děkuji za to, že mám dostatek. Dostatek jídla, ale třeba i toaletního papíru. 🙂 Děkuji za to, že jsem mohla studovat na vysoké škole. Děkuji za to, že si mohu přečíst co mě jen napadne, že mohu být pyšná. Děkuji za to, že jsem vůbec mohla vycestovat, žít v zahraničí, ale s klidem na duši se vrátit sem, domů. Děkuji za to všechno, bezpečno. Prosím, neberme dnešní situaci a režim jako samozřejmost, demokracie stále závisí na nás, a přímým důkazem, že je strašně lehké sklouznout zpátky,  je historie naší země samotná. Nezapomínejme.

S láskou, xx.

za svobodu

za to, že můžem

za odvahu a statečnost